Dnes tady pro vás nemám rozhovor (!)...

...ale několik úryvků z vynikající eseje pana Petra Pitharta. Celá k přečtení, jako zatím vždy, v Deníku N zde. 
________________________________________________________________
Zdálo se, že alternativy k Benešově zahraniční politice vůbec neexistovaly.
...
Alternativy existovaly, byly však oslyšeny a jsou dosud téměř neznámé. Alternativou byla v první řadě zahraniční politika české konzervativní pravice, Kramářovy Národní demokracie (původně mladočeši, respektive Národní strana svobodomyslná, za války Státoprávní demokracie, posléze Národní sjednocení). Byla to strana bratří Grégrů, Jana Nerudy, Aloise Rašína, Karla Kramáře. Na naší politické scéně, z hlediska celoevropských standardů celé posunuté doleva, byla Národní demokracie krajní pravicí. Jinde v západní Evropě by byla stranou středopravou nebo jednoduše pravicovou.

Jednoznačné ale je, že to byla strana protibenešovská. Sama sebe představovala coby stranu středních vrstev, vnímána či prezentována svými konkurenty byla jako strana bohatých. Obrovskou ztrátu utrpěla úspěšným atentátem na Aloise Rašína v lednu 1923.
...
To všechno má důsledky dodnes. Ukazuje to přece na prazvláštní afinitu některých našich politiků k Východu. Na neschopnost realisticky formulovat a vést naši zahraniční politiku. Samostatný stát, který vznikl v roce 1918, byl, pokud jde o realizaci zahraniční politiky, spravován takříkajíc „plebejsky“ – rovněž v důsledku Masarykovy animozity k aristokracii. Vznikal tedy bez těch, kteří mnohde jinde utvářeli „kádr“ diplomatů, lidí, kteří jsou doma i v Evropě, i ve světě. Naše aristokracie, jedním z prvních zákonů nového státu statusově zcela popřená a majetkově z velké části okradená, byla nicméně i pak připravena sloužit státu, což dala najevo nečekanými a v té době odvážnými prohlášeními loajality a ochotou nabídnout své služby prezidentům Benešovi i Háchovi. Však také někteří skončili v koncentrácích.

Takovou poslední ukázkou, „pozdním sběrem“ této vzácné vrstvy byla unikátní osobnost Karla Schwarzenberga: patrioticky založeného Čecha, kulturně a politicky Evropana, co se týče bezpečnosti atlantisty.

Ona prazvláštní východní afinita se povědomou ozvěnou vracela za dvacetiletého (!) východně (někdy více protizápadně než provýchodně) orientovaného prezidentování Václava Klause a Miloše Zemana. Nemáme tedy tuto nebezpečnou úchylku ani zdaleka za sebou. O Slovácích dnes ani nemluvě.

A u nás? Andreje Babiše jistě nenajdeme u vykopávek našeho rusofilského obrození (Havlíček v něm byl skvělou výjimkou!), ten ani netuší, jakou má identitu, čí a odkud je, ostatně ji určitě nepostrádá. Je obchodník – ale také s politikou. Věcně obchoduje se Západem, ale pro větší podíl na moci je jistě ochoten nepřeslechnout ty prastaré proruské hlasy, slyšitelné od obrození a projevující se dosud ve výuce dějepisu na našich školách ...

Proč to všechno připomínat? Protože neznalost minulosti přivolává budoucí tragédie. Vždyť zatím mnohé ukazuje, že nám pozítří může hrozit další Babišova vláda. A babišovci se mohou naučit hrát na naše vědomé či nevědomé proruské, protizápadní, protikapitalistické struny a strunky… Že je to přehnaný pesimismus? Čtenáři Deníku N si to asi myslí. Ale na získání většiny ve Sněmovně Babišovi voliči (i ti proruští pomatení lidé) brzo mohou stačit.

________________________________________________________________

Ponechávám bez svého komentáře. Pokud by však někoho zajímal tento pohled šířeji, doporučuji doporučené  knihy Josefa Kalvody Geneze Československa a Sovětizace Československa a Rudolfa Kopeckého Vzpomínky starého novináře s podtitulem „Proti Benešovi, nacistům a komunistům“. Možná se budeme divit 👀

Těším se na vaše názory a mějte se moc pěkně.