Dnes pro vás mám k přemýšlení pár úryvků z dalšího rozhovoru.
Zdroj opět Deník N zde. Rozhovor vede Alice Koubová, ptá se Borise Cyrulnika, francouzského neuropsychiatra, psychoanalytika a spisovatele.
________________________________________________________________
BC: ...možnost obnovy znamená‚ že nejsem odsouzen k tomu, abych nadosmrti zamrzl v čase, abych zůstal „mrtvý zaživa“. Trauma není konečná stanice. Trauma není diagnóza, kterou nelze léčit. Obnovou myslím obnovu toho, co Hannah Arendt nazývá vnitřní svobodou. Obnovuje se naše schopnost měnit se a vyvíjet v čase, diskutovat, kriticky myslet, nelnout k autoritativním osobám, neusnadňovat si život jednoduchými vysvětleními, nepřenášet vinu za svou bolest na obětní beránky – cizince, homosexuály, čarodějnice, Araby, Židy.
...
BC: Když se ve Francii vraceli vojáci z první světové války, měli veliké psychické problémy, už během války se objevil známý fenomén shell shocku (poškození nervové soustavy jako následek opakovaného vystavení těla výbuchům granátů. Projevovalo se tiky, nekontrolovatelnými záškuby, ochrnutím různých částí těla, ztrátou paměti, pozn. edit.).
Jenže tito traumatizovaní vojáci byli označováni za hypochondry, zženštilé fajnovky, monstra, zbabělce. A totéž proběhlo v USA po válce ve Vietnamu, kdy váleční veteráni zažívali při návratu do běžného života obrovská muka, vůči sobě a okolí se chovali strašně, páchali zločiny. Tehdy se však poprvé objevila otázka odpovědnosti. Konečně bylo možné se ptát: Není za jejich životní vývoj náhodou odpovědný také stát, který je poslal bojovat do války, které nerozuměli, páchat v děsivých podmínkách zvěrstva kvůli něčemu, co jim nedávalo smysl, a být svědky zločinů, které neměly jakoukoli obhajobu – až si z této situace nakonec odnesli šílené následky v podobě změněné kontroly svého chování? V klinickém a biologickém výzkumu se pak existence traumatu na úrovni architektury mozku a jeho dopadů na regulaci chování potvrdila.
________________________________________________________________
Pro mne je z tohoto úryvku určující tato věta: Není za jejich životní vývoj náhodou odpovědný také stát, který je poslal bojovat do války, které nerozuměli, páchat v děsivých podmínkách zvěrstva kvůli něčemu, co jim nedávalo smysl, a být svědky zločinů, které neměly jakoukoli obhajobu – až si z této situace nakonec odnesli šílené následky v podobě změněné kontroly svého chování? Myslím si, že to platí o všech válkách světa, ve kterých nebojují ti, kteří je vyvolali, chtěli a vydělávají na nich (napadá mne slavná scéna z pohádky Šíleně smutná princezna, kdy jsou na konci oba proradní generálové a intrikující rádcové X a Y nuceni "válčit" spolu), ale ti, kteří k tomu jsou přinuceni. Jakkoli - násilím, výhrůžkou, okolnostmi, povolávacím rozkazem - ale přinuceni.
Komentáře
Okomentovat