Mám tady pro vás další rozhovor! ☝
...ale nebojte, budou i další zdroje. Jen - v tuto chvíli zpracovávám, co se mi tady malinko nakupilo a pak pojedeme dál - budou knihy, bude hudba a možná, možná budou i filmy - tedy povídání si o nich. Ale pojďme zpět na začátek. Rozhovor je, jak jinak, z Deníku N zde. A ptá se Dominika Píhová, odpovídá politolog Ian Bremmer, prezident a zakladatel společnosti Eurasia Group, jedné z předních výzkumných a poradenských firem v oblasti politických rizik.
________________________________________________________________
DP: Zmiňujete také rizika spojená se světovým uspořádáním bez globálního lídra, svět, kterému říkáte G-nula, kde mezinárodní politice vládne mocenské vakuum. Spojené státy americké jsou poslední supervelmoc, ačkoli si to možná často samy nepřejí. Už dřív jste varoval před tím, že když se tato situace nebude řešit, přijde ještě víc neřešitelných konfliktů a nestability. Jinými slovy jsme tušili, že situace není optimální, přesto se nic nezměnilo a teď do roku 2024 vstupujeme s vážnými obavami z toho, co bude. Jak k tomu došlo?
IB: Poprvé jsem o G-nula psal v roce 2012. Zdůrazňoval jsem, že institucionální architektura už dávno neodráží geopolitické rozložení sil. Jenže mezinárodní instituce od té doby žádnou reformou neprošly, ačkoliv je to velmi potřeba a víme to dlouho. I když jsme na to upozorňovali už před více než deseti lety, nic se nezměnilo. Namísto toho jsme řešení problému jen oddalovali, protože nám krize nepřipadala dost velká.
Rusko je tak například dál členem Rady bezpečnosti OSN, i když v jeho čele stojí zločinec. Když Kreml v roce 2014 napadl Ukrajinu, Západ to měl brát mnohem vážněji, nečekat až do roku 2022. Japonsko a Německo jsou oproti tomu dvě silné země, které jsou Chartě OSN velmi oddané, v Radě bezpečnosti se stálým právem veta ale být nemohou. Proč? Protože prohrály druhou světovou válku.
Totéž platí pro Čínu, která je dnes mnohem větší součástí světové ekonomiky, než jaká jsou její hlasovací práva v Mezinárodním měnovém fondu. Možná jsme se měli zabývat i tím. Nic z toho se ale nestalo.
________________________________________________________________
Rozhovor je zajímavý, ale působí dost pesimisticky, až depresivně. Zejména, když se rozhlédnu kolem sebe a vidím, že jejich predikce vycházejí z naprosto reálných základů a možných scénářů... Ale o to nic. V úryvku, který jsem vybral, mluví Ian Bremmer přesně o tom, o čem jsem nedávno uvažoval a nad čím se dlouhodobě rozčiluji. Jde o zkostnatělost organizací, které by měli - už z titulu své existence - mít rozhodující vliv na geopolitické události, už proto, že jsou složeny ze zástupců většiny států světa. Zabíjí to vše ale politikaření, slabošství, lobbismus a (a to hlavně) zkostnatělost. Ano, mluvím zejména o OSN, ale týká se to i dalších uskupení a zejména dvojsečného práva 'veto' v nich. To by se, podle mne, mělo - možná obecně - zrušit, protože je to hlavní důvod bezzubosti těchto organizací, které jsou vlastně - zejména těm, které by bylo třeba "umravňovat" - pro smích. Velmi chápu ministryni Janu Černochovou, která loni v říjnu na síti X mj. napsala: „... Stydím se za OSN. Dle mého názoru nemá Česko v organizaci, která fandí teroristům a nerespektuje základní právo na sebeobranu, co pohledávat. Vystupme.“ Ano, napsala to neobratně, ale podstatu vystihla a bylo jednodušší si do ní slovně kopnout, než se nad tím zamyslet. Zkusme to teď, na základě podnětů výše, udělat my.
Ahoj, měl jsem to s právem veta podobně -- na první pohled se jeví jako absurdní, aby státy, které tradičně chartu OSN porušují nejčastěji, měly v Radě bezpěčnosti právo veta. Jenže OSN vznikla mimo jiné s cílém zabránít opakování světové války. Pokud by mocnosti právo veta neměly, mohlo by se snadno stát, že Rada bezpečnosti autorizuje zásah proti jedné z nich, což by znamenalo další světovou válku s katastrofickými následky.
OdpovědětVymazat